Paní Lazarová se narodila v bulharském Plovdivu, kde v roce 1982 odmaturovala na Střední divadelní konzervatoři a odjela studovat Filmovou a střihovou skladbu na pražskou FAMU. Od poloviny devadesátých let spolupracuje s Českou televizí i s dalšími televizními a filmovými subjekty, ve kterých se podílí na dramaturgii a režii dokumentárních filmů a pořadů.
Je mimo jiné autorkou dokumentárních snímků Jedna bulharská diagnóza, Kaligrafie srdce, seriálů Bojová umění aneb Jednota osobnosti a Rodopská magie, dokumentárních portrétů z cyklu Příběhy slavných o Václavu Voskovi, Františku Nepilovi, Angelu Michajlovovi nebo Oldřichu Lipském. V roce 2003 založila s manželem Allanem Lazarem produkční společnost nazvanou Golden Archer Production. Sama je také členkou Asociace režisérů a scenáristů v České republice a na SPŠ sdělovací techniky v Praze přednáší od roku 2004 Filmovou tvorbu.
Tvé dětství, jaké jsi měla koníčky?
Vždy mě bavila historie, milovala jsem čtení knih, fotografii. Od historie není daleko k archeologii, to byl můj další koníček. Vyrůstala jsem v divadle díky rodičům, hrála jsem na klavír. Knihovny, knihkupectví miluji dodnes, tak jako historii. Divadlu se věnuji jako divadelní režisérka, fotografii přenáším na obrazovku jako filmová dokumentaristka. Takže jsme si své dětské „lásky“ přenesla i do dospělosti.
Oděvy, kostýmy jsou součástí Tvé umělecké práce. Kdy si poprvé zaměřila pozornost tímto směrem?
Na střední škole byla součástí výuky scénografie, kostýmy od antiky až po současnost. Měla jsem štěstí na kvalitní profesory, měli jsme velmi detailní přípravu nejen ke kostýmům samotným, ale také doplňkům, obuvi atd.
Jak nahlížíš na roli kostýmu ve své divadelní praxi? Režírovala jsi již několik úspěšných divadelních představení, mimo jiné i s herečkou Vilmou Cibulkovou a Ladislavem Mrkvičkou.
Pro mne je velmi důležitá volba správného kostýmu. Má významný vliv na celkovou dramaturgii. Spolupracuji s kostýmním výtvarníkem, který mi předloží návrhy, upozorní na důležité detaily. Kostým podpoří autenticitu vyprávěného příběhu. Do jaké míry je to stylisticky upraveno záleží na režisérovi. Oděv zařazuje postavu do konkrétní doby. Hra o několika dějstvích musí být do detailu promyšlená, sladění oděvu se scénou.
Co je dalším významným prvkem pro filmového režiséra při ztvárnění scény vedle kostýmů?
Scénu dokresluje role světel a barev. Barvy vyjadřují emoce. Vše dohromady oslovuje diváka s větší silou než mluvené slovo.
Zajímáš se o módní trendy, sleduješ, co se nosí na ulicích?
Módní trendy mne zajímají, ale neřídím se jimi v osobním šatníku. Tíhnu k retru, k oděvům, které zdůrazňují ženské křivky. Mým favoritem je móda v meziválečném období. Mám ráda módní doplňky, ne mnoho, ale takové, které dotvářejí celkový vzhled. Takové, které podporují ženskost. Maskulinní styl na ženách není můj šálek kávy. Líbí se mi folklorní prvky na oděvech.
Jaké barvy máš v oblibě?
Barvy na oděvech jsou pro mne především středně modrá, žlutá, zelená. To platí pro letošek, (usmívá se), každý rok mám ráda jinou barvu. Teď mám v zorném úhlu zelenou a žlutou.
A jak pro Tebe vyznívá srovnání českých a bulharských žen co se odívání týče?
Ženy v Česku volí sportovnější styl odívání, pohodlnější, praktičtější střihy. V Bulharsku se ženy oblékají jinak a z mého pohledu lépe. Mají skvělý vkus.
Stále jsem si nezvykla na to, jak zde v Česku chodí lidé oblékáni do divadel. Značné části diváků nezáleží na tom, jakou úctu resp. neúctu svým oděvem projevují. Kraťasy a žabky jim připadají jako vhodný oděv na divadelní představení.
Jaké máš plány do budoucnosti?
Připravuji premiéru hry Dva na houpačce, slavný oskarový příběh od autora Williama Gibsona. Premiéra se uskuteční v listopadu v divadle Kolowrat v Praze. Hlavními představiteli jsou talentovaní herci Jitka Osička a Jan Horák, se kterými se mi skvěle spolupracuje.
Děkuji za rohovor.